Život na statku a velikost pozemku

 Jmenuji se Petr Vytlačil, narodil jsem se v roce 1982 na malé vesnici jménem Žďárky v Chráněné krajinné oblasti Broumovsko. Tehdy nás v obci žilo zhruba 500 obyvatel a všichni se znali.  Vesnice měla svého venkovského ducha.  Chalupy, statky, venkovská stavení, rozvolněná zástavba a spoustu starousedlíků.  Přestože já se narodil v „socialistickém“ řadovém domku v „moderní části“, venkov na mě odevšad dýchal.

Vztah k přírodě

 Odmala jsem žil uprostřed  přírody.  Tehdy jsem si neuvědomoval do jaké krásy jsem se narodil, lítal jsem po lesích, lezl po stromech, stavěl bunkry nebo se koupal v rybnících. S taťkou jsem často chodíval na houby a někdy jsem dědovi pomáhal na našem statku.

 Hrabal jsem seno, tahal v gumáčkách řepu, vybíral brambory. Znám vůni hlíny i pečených brambor. Sklízel jsem a ochutnával nejrůznější ovoce, které u dědy rostlo. Pamatuji si také, když se krouhalo zelí a nakládalo do zeláků, nebo když jsem pomáhal dědovi vytáčet med. No, spíš jsem tehdy prstem jen ulizoval, než pomáhal, ale dobře si vybavím tu vůni vosku a medu. Je toho mnoho.

Předpokládám, že právě takto  se ve mně utvářel vztah k přírodě.

 Všechny zážitky, o kterých tu píši, mě nyní po více než dvaceti letech zahřívají. Uvědomuji si jaké jsem měl štěstí vyrůstat v našem kraji obklopen přírodou. Nikdy dřív jsem tomu nedával takovou důležitost.  Bral jsem všechno jako samozřejmost, až nyní daleko později,  mi dochází, že jsem byl tehdy hodně veselý, živý, radostný a divoký malý kluk.

Ovšem nebylo to vždy tak poetické

Možná se budete divit, ale mluvím o době komunismu, kdy dědův statek měl jen pár hektarů okolo domu, které nebyly vyvlastněny, nebo možná právě proto, že zbytek vyvlastněn byl, mám na toto období hezké vzpomínky. Po revoluci, když se všechny pozemky vrátily, už to přestalo být poetické. Děda s babičkou už jen pracovali, na dlouhé roky se vytratili z mého dětského světa. Začali podnikat v zemědělství, od rána do večera se dřeli. Nečinili tak pro radost ani zvelebení pozemku, nebo potravu, ale kvůli zisku, penězům.

Velikost pozemku – starost nebo radost?

 Pochopil jsem, že je možné bez problémů obhospodařovat poměrně velký pozemek 1,5 ha.  A nemusí to být starost, ale může to být radost. O permakultuře nikdo nevěděl, ani se u nás k pozemku nepřistupovalo se záměrem nastavit vše tak, aby bylo třeba mnimálního úsilí k tomu, aby nás pozemek obdarovával potravou, bezpečím, krásou, vodou, dřevem. Přesto jsme se měli „dobře“. Myslím si, že jsme byli i svobodnější než většina lidí v té době, právě díky našemu pozemku a jeho darům. Zdravým darům!

 Dnes jsem přesvědčen, že pozemek a příroda nám bude dobře sloužit a hojně vracet vaší pozornost, pokud se nám podaří na něm nastolit rovnováhu. „Což je při dnešním způsobu života a zaměstnání většiny lidí docela oříšek, ale řešení jistě existuje.“

Pochopil jsem, že všechno má být udržováno v rovnováze i velikost pozemku.  Jinak se stanete otrokem „svého majetku“.

DOPORUČENÍ: (ebooky ke stažení) na stránkách www.svobodny-domov.cz :

Průvodce I. etapou cesty za Svobodným Domovem – Poznání svého pravého záměru

II. etapa – Hledáme místo pro život aneb jak si zajistit pozemek pro stavbu domu

Dědův statek s přilehlým pozemkem